Jakmile se z běžného týpka změníte na hobíka, jste ztraceni. Co vám bylo doteď dobré, nestačí. A je úplně jedno, jestli jde o bicykl, rybářský prut, hrnce či pánve anebo třeba obyčejné šipky. To je totiž tak…
Když tu a tam zajedete na kole do vedlejší vsi na poštu nebo do vedlejší čtvrti na fotbálek, tak povětšinou vůbec neřešíte, na čem jedete. Ukrajina, horák nebo skládačka, hlavně když to má šlapky. Jak vás ale cyklistika popadne za osrdí, všechno se změní. Najednou nutně potřebujete osazení od „šimána“, karbonový rám, odpruženou vidlici, diskové brzdy, botky s dírou na podrážce… A s vařením je to taky tak. Dokud si z nezbytí a z hladu tu a tam něco uklohníte, je vám povětšinou úplně buřt, jak vypadá hrnec a pánev, hlavně, když nemají díru. Jenomže gastronomie je tsunami, kteréžto nás všechny smetlo k plotnám. Kdo nevaří, je mimoň. Stalo se to i mně a mé ženě.
Nebyli jsme žádní velcí kuchaři: ty vajíčka, že jo, párky taky, tu a tam těstoviny. Jenomže pak někde něco cvaklo a my začali číst gastronomické časopisy, vymetat módní bistra a restaurace, chodit na food festivaly, nakupovali jsme na farmářských trzích a u vyhlášených řezníků – vždyť to znáte. A tak jsme onehdy stáli před otevřenými skříňkami kuchyňské linky a ládovali tu hrůzu, co tam už léta lenivěla, do krabic a šup s tím do kontejneru. Znovu, jinak a radostně! Nojo… jenomže je-li člověk běžný Homo Čechus nebo Moraviensis, nemá povětšinou štědrou doživotní rentu. My jsme ale nutně potřebovali úžasný a imidžový litiňák, dokonalé pánve a další a další propriety. A tak jsme demonstrativně obešli nesmyslně předražené nádobí, kde člověk platí za provařenost značky, a vydali se lovit k těm méně nápadným štikám trhu. Oba nás zaujala filozofie hravého vaření Piera Lamarta, francouzského chefa, který to dotáhl až k vlastní představě o ideálním nádobí. Značka Lamart pro nás byla jako zjevení. Nejenže je jejich nádobí v trendy designu, ale je praktické, vychytané a spolehlivé. Jako první jsme vyzkoušeli jejich hrnec na těstoviny. Úžasné! Uvaříte pastu, vytáhnete a rovnou s tím na pánev. Žádné cedníčky. A je festovní, ten hrnec, má silné sendvičové dno, odolnou skleněnou poklici uzpůsobenou pro kontrolu vaření a samo sebou je nerez. Po první zkušenosti jsme už nehledali dál.
Má Lamart pánve? A hele – řadu Ecolor, celou škálu a dokonce s keramickým povrchem. Vychováni reklamami, věděli jsme, že keramický povrch je nepřilnavý, nic nespálí, vydrží vysoké teploty a skoro se nemusí mýt. Jana ale našla nějaký chat, kde lidi bědovali, že naopak černají, umýt je skoro není možné a po pár dnech v akci se na ně připeče kdeco. Tedy, nevím, o jakých keramických pánvích tihle diskutéři mluvili, ale Lamart to být nemohl. Vybrali jsme si tři – větší, menší a wok a nedali bychom na ně dopustit.
Co ovšem v kuchyni praktikujícího gurmeta nesmí chybět, to je poctivý litiňák. V době, kdy pomalé pečení a dušení je alfou a omegou přípravy jídel, jsme se bez něj prostě obejít nedokázali. A Lamart opět nezklamal. Jejich litinový hrnec je prvotřídní krasavec. Jako první nám dopřál vynikající líčka, pak hovězí po burgundsku, senzačního králíka, konfitovaná kachní stehna… V tomhle miláčkovi je skutečná rozkoš udělat si i třeba jenom guláš. On jakoby vařil sám – nakumuluje si teplo a pak dlouho, a úplně sám, na malém ohni, tvoří. Je to blbý, mít citový vztah k hrnci? A víte co, je mi to jedno.