Ze všeho nejdřív bych rád uvedl, jak velice jsem poctěn, že mohu konečně promluvit. Víte, oni lidé jsou si sami sebou tak jistí, že mají občas sklony k přezíravosti. A co si myslí pekáč je vlastně nezajímá, dokonce mají za to, že pekáč si nemyslí nic. To je ale velký omyl.

I já totiž mám jméno, rodinu, mám svou hrdost, své touhy, své lásky. Mou největší láskou je husa. Proč? To se vám pokusím v následujících řádcích vysvětlit.

Nás, příslušníků čeledi nádobovitých, je na světě více než lidí. I my máme své národnosti, svá příjmení, specifické vlastnosti, na které jsme pyšní.

Já osobně pocházím z rodu Lamartova a v příbuzenstvu mám pestrou směsici nádobí od sestřenic pánví po bratrance hrnce. Naše rodina pekáčů a zapékacích mis je početná, sourozenců mám zatím devět a nějací další neustále přibývají. Zakladatel našeho rodu byl ovšem člověk, to musím přiznat – Piere Lamart, proslulý francouzský kuchař, který se rozhodl, že své celoživotní zkušenosti zúročí ve vytvoření řady jedinečného nádobí. Příjmení Lamart nosím hrdě, i když je původně lidské.

Jaký jsem? Nerad se chlubím, ale jistou pýchu na své vlastnosti si prostě neodpustím. Mé tělo je z vysoce odolného hliníku, má hlava, které vy říkáte poklice, z varného skla. Jsem naprosto odolný proti připalování a k mým kladným vlastnostem patří i to, že dokážu rychle a rovnoměrně přenášet teplo po celém těle, takže ať do mě vložíte cokoli, propeču to naprosto ideálně a nepřipravím to ani o kapičku šťávy.

Něco vydržím – poškrábat mě téměř není možné, pokud si na mě někdo vysloveně nechce vylít vztek. Jako jsou lidé pyšní na svůj „pekáč buchet“ na břiše, jsem já pyšný na svá záda – mám zesílené dno, takže moje tělesná konstituce je vynikající. Jsem až úzkostlivě čistotný, takže umýt mě je hračka – výlety do myčky přímo miluju.

Neumím lhát, protože do mě každý hned vidí - má hlava je opravdu absolutně průhledná, takže cokoli předstírat nemá smysl.

Jsem velmi tolerantní, proto je mi jedno, hřeje-li mě do zad oheň z plynového hořáku, elektřina nebo žár sklokeramické desky. Mé ruce jsou elegantní a příjemné na dotyk, snadno mě za ně vezmete a přenesete, kam je třeba.

Dobrá, řeknete si možná – pekáč opravdu může mít nějaké vlastnosti. Ale vášně? Touhy? Lásky? Víte, já upeču cokoli. Něco ale peču s obzvláštní láskou a hrdostí.

My, pekáčové, vnímáme čas jinak, než vy, lidé. Co je ale LISTOPAD, to víme docela přesně. To je nejkrásnější období roku, protože lidé oslavují svatého Martina, což si – naštěstí – nedokážou představit bez dozlatova upečené, křehounké svatomartinské husy. Proto husu miluju. Když ji do mě položí, vypnu se k nejšpičkovějšímu výkonu a peču jedna báseň. To všechno kvůli jediné věci – kvůli tomu nepopsatelnému úsměvu na tváři člověka, který mě vytáhne z trouby a podívá se na tu voňavou a oku lahodící krásu, kvůli těm rozsvíceným očím a mimoděčnému polknutí, kvůli těm výkřikům „Pojďte se podívat na tu nádheru!“, kvůli té vzdušné cestě ke stolu, kam jsem položen, stávám se středem pozornosti a terčem obdivných vzdechů.

Ano, už mí dávní kameninoví i plechoví předkové milovali husy více, než jiné pokrmy. Přestože jsme odjakživa byli mistry v pečení buchet, bůčků, rostbífů, lasaní, šunkofleků, francouzských brambor, všeliké drůbeže, jakož i zeleniny… husa je naším rodinným stříbrem, na tu jsme zkrátka nejpyšnější.

Věděli jste to o nás? Asi ne. Měli byste nás prostě lépe poznat, v tom to je. A tak vás zvu na návštěvu k nám domů.
Bydlíme na adrese www.lamart.cz, v patře pekace-a-zapekaci-misy. Prověřte si nás a pak si nás přineste domů, třeba právě teď, před svatým Martinem.