Pro zatvrzelé neromantiky tyhle řádky asi nebudou, protože následuje příběh o lásce, jídle, vaření, nádobí a přerodu jedné nekuchařky v kuchařku. Tak abyste si potom nestěžovali.
Začalo to banálně. Nastěhoval se o patro výš. Pěknej kluk. Pak se jednou přišel omluvit za páteční mejdan, jestli prý mě nebudili. Ještě ten den jsme seděli v restauraci. Přinesli nám jídlo a on automaticky vytáhl mobil a za chvíli už byla kachní prsa na Instagramu. Kdyby nebyl tak fajn, začala bych brzdit. Musím říct, že o jídle toho věděl hodně, dokonce mě pozval k sobě na své speciální špagety. Jak ten večer skončil, nemusí nikoho zajímat, ale naznačím, že to bylo úžasný! Špagety i to pokračování…
Jenomže ráno najednou povídá: „A kdy mě pozveš ty?“ Průšvih jako hrom. Doma jsem se postavila před kuchyňskou linku a začala skepticky otevírat skříňky. Skoro nic v nich nebylo. Sem jestli ho přivedu, pochopí do minuty, že žádná kuchařinka nejsem. A tak začala proměna bytu i mě samotné. Nakoupila jsem nějaké časopisy a propadla se do studia přípravy jídla. Ale v čem to budu vařit? Mám kupovat nádobí? Copak kradu? Zavolala jsem Monice, dostala tip na nádobí Stone od firmy Lamart - a vrhla se k internetu.
Měli všechno, co jsem potřebovala – formy na pečení, na bábovku, na muffiny, na koláče, nejrůznější pánve včetně grilovacích, pekáče a kastroly, dokonce s varnými skleněnými poklicemi… Všechno v jednom dizajnu, šedé, jakoby opravdu z kamene. Sepsala jsem si, co všechno potřebuju, sečetla ceny a… začala počítat znovu. Ne, nebyla to chyba. Tahle částka za tohle všechno? Dělají si legraci? Znovu jsem brnkla Monče, a ta mě ujistila, že nádobí Stone je super, že je nepřilnavé, všechno se z něj snadno vyklepne, odolává teplotám, takže se dá vrazit jak do trouby, tak do ledničky, a že se neuvěřitelně snadno myje.
Uplynul týden a já uměla nazpaměť kdejaký recept a pár už jsem jich taky v nádobí od Lamartu ukuchtila. A dalo se to jíst! V sobotu povídám: „Tak, na co bys měl chuť – zítra tě zvu k sobě na oběd.“ Rozzářil se a řekl, že nejradši má králičí paštiku. „Výborně,“ řekla jsem neuváženě, „bude paštika.“ Doma jsem zuřivě hledala recept a následně se zhroutila do křesla. No tak to jsem si to tedy zavařila! Ale ne, Karolíno, to dáš – řekla jsem si rázně a pustila se do příprav.
Moje králičí paštika s mandlemi
|
Králík (hřbet nebo stehna) |
500 g |
|
Játra (králičí nebo drůbeží) |
100 g |
|
Anglická slanina |
200 g |
|
Smetana |
1 dcl |
|
Sůl, pepř |
dle chuti |
|
Máslo |
120 g |
|
Zázvor mletý |
1/2 kávové lžičky |
|
Bílé víno |
100 ml |
|
Mandle |
20 g |
Maso jsem rozdělila na kusy, osolila, opepřila a šoupla do pekáče Stone. K tomu kostičky anglické slaniny, půlku másla a trochu vývaru. Teď do trouby, zhruba na hodinku, ke konci trochu bílého vína, pak obrat maso od kostí, vychladit, naprat do mlýnku (ten jsem kupodivu měla) i s výpekem, přidat játra a umlít. K mletému přidat zbylé změklé máslo, smetanu a zázvor, dosolit dopepřit a vmíchat plátky mandlí. Formu Stone jsem navlhčila, vyložila potravinářskou fólií, všechno do ní nacpala, přikryla alobalem, vložila do hrnce s vodou a pekla v předehřáté troubě na 150°C asi půl hoďky. Pak jsem snížila na 90°C a nechala ještě půl hodiny v troubě. Vychladila, vyklopila…
Zvonek! Už je tu – tak ještě honem ozdobit pár lístky máty… Pointa? Chutnalo mu. A já začala vařit. Ono to taky s tímhle nádobím šlo samo.